Na poli

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus)
Čejka chocholatá patří do skupiny bahňáků, kteří jsou vázáni na vlhká a podmáčená stanoviště. Protože z krajiny téměř zmizely podmáčené louky, čejky přijaly jako náhradní hnízdiště mokré podmáčené deprese na holých či jen řídce porostlých polích. Zde je ale mnoho čejčích hnízd zničeno zemědělskou technikou. Čejka tak vlivem vysušování krajiny a nízké hnízdní úspěšností patří mezi naše nejrychleji ubývající ptačí druhy. Přesto ji lze na Pardubicku stále pozorovat například na polích v blízkosti Bohdanečského rybníka.

Čejka zahřívající snůšku čtyř vajec na obilném poli.
Hnízdo čejky chocholaté je nenápadné a vajíčka mají velice účinné krycí zbarvení. Pokud se člověk k hnízdu přiblíží, čejky se jej snaží odlákat nápadným pobíháním se svěšeným křídlem, jako by byly zraněné. Ptáky na jejich biotopech v době hnízdění nikdy nerušte!

Skřivan polní (Alauda arvensis)
Skřivan polní je náš nejhojnější polní pták. Není nijak potravně vyhraněný, živí se ozobáváním lístků, drobnými semeny i hmyzem. Naše populace je převážně tažná, ale ze západoevropských zimovišť se skřivani vrací již v polovině února. Hnízdí na zemi, první snůšku zakládá často již koncem března. Mláďata se líhnou po 11 dnech inkubace a již v 8 dnech opouštějí hnízdo. Plné vzletnosti dosahují až ve věku 15 dnů. Skřivani hnízdí obvykle dvakrát ročně. Současná preference ozimých obilovin a řepky skřivanovi nevyhovuje, protože později v sezóně jsou pro něj tyto plodiny již příliš husté, a je tak nucen hnízdit v řepě či kukuřici, kde padne mnoho jeho hnízd za oběť predátorům.

Jednodenní mláďata skřivana polního na hnízdě.
Ve chvíli, kdy dospělý skřivan přináší mláďatům potravu, se každé mládě snaží co nejvíce upoutat pozornost rodiče, aby sousto skončilo právě v jeho hrdélku.

Ťuhýk obecný (Lanius collurio)
Ťuhýk obecný sice patří mezi zpěvné ptáky, ale chováním připomíná dravce. Neživí se jen hmyzem, ale i drobnými obratlovci, kteří nejsou o mnoho menší, než je on sám. Svou kořist typicky nabodává na trny trnek, růží či hlohů. V těchto keřích na mezích a v lemech polních remízků zároveň s oblibou hnízdí. Vlivem úbytku rozptýlené zeleně a velkého hmyzu se jeho početnost v zemědělské krajině silně snížila. Jedná se o tažný druh zimující v subsaharské Africe. U nás se vyskytuje od konce dubna do poloviny září.

Zajíc polní (Lepus europaeus)
Zaječí námluvy (honcování) začínají již v předjaří. Samotářští samci se sdružují v malé hloučky, kde začínají rvačky a boxování o samice. Vidíme-li na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod samců. Březost zaječky trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Mláďata přicházejí na svět plně osrstěná a hned vidí. Zaječka je ukládá v nadzemním pelechu a navštěvuje je, jen aby je nakojila. Po dvou týdnech zajíčci přechází na pevnou potravu a po měsíci se osamostatňují. Zajíci jsou výborní běžci, útěk a kličkování jsou společně s jejich krycím zbarvením jedinou obranou proti šelmám a velkým dravým ptákům. Stavba těla umožňuje zajíci vyvinout rychlost až 75 km/h. Počty zajíců na našich polích vlivem nevhodné skladby plodin a nadměrného používání pesticidů dramaticky poklesly.

Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Srnec obecný je náš nejhojnější divoký sudokopytník. Na polích se sdružuje do početných stád, která však nemají přísnou sociální strukturu. Samci jsou polygamní a v polovině července začínají bojovat o přízeň srn. Do listopadu probíhá u samice utajená březost, při které se plod prakticky nevyvíjí a 1–2 mláďata se rodí až v květnu. Srnčata zůstávají několik prvních dnů nehybně skryta v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka, může svá mláďata opustit. Srnčata s matkou zůstávají celý rok, až do příštího porodu. Srnci se mohou lovit od 16. května do 30. září, srny a srnčata od 1. září do 31. prosince.

Na bitevním poli
Polní plevele bez nadsázky často bojují o své přežití. Vlivem zemědělského hospodaření řada vzácných a konkurenčně slabších druhů na Pardubicku vymizela. Drobná rostlinka osívka jarní si vyvinula životní strategii v obrovské produkci semen. Jedovatý pryšec kolovratec je typický svým žlutozeleným deštníkovitým květenstvím, které se otáčí za sluncem. Hluchavka nachová hojně obývá různé biotopy a indikuje půdy bohaté na dusík.

Rozrazily u polí
Rozšířený rozrazil perský pochází ze Střední Asie a jeho blankytně modré velké květy se mohou objevit i v zimních měsících. Rozrazil laločnatý a rozrazil břečťanolistý jsou na první pohled zaměnitelné rostliny. Liší se zejména barvou květu, vzácnější rozrazil břečťanolistý má bledě modrý květ s bělavým středem naproti tomu hojný rozrazil laločnatý bledě lilákový květ s nevýrazným středem.

Klenot mezi plevely
I mezi běžnými a hojnými druhy polních plevelů můžeme mít štěstí na opravdovou vzácnost. Mezi hluchavkami, kokoškou, penízkem či violkami se ukrývá myší ocásek nejmenší!

Majka obecná Meloe proscarabeus
Majky jsou velcí nápadní brouci, které můžeme najít již brzy na jaře. Při vyrušení upadnou do strnulé polohy a z kloubů nohou vyloučí kapky jedovaté hemolymfy. Tento jed může citlivějším lidem způsobit vyrážku na pokožce nebo vážnější následky pokud se dostane na sliznici. Larvy majek parazitují v hnízdech samotářských včel – a s úbytkem těchto včel dramaticky poklesly i populace majek. Dnes jsou vzácné a patří mezi zákonem chráněné druhy.

Přežít na poli je čím dál těžší
Pole a meze dříve běžně obývala pestrá směsice druhů bezobratlých. Vlivem moderního způsobu hospodaření mnoho z nich zde žít již nedokáže a najdeme je spíše na přechodných neudržovaných plochách. Existují ale i specializované druhy natolik odolné, že se na polích každoročně vyskytnou v neuvěřitelném množství. Nejsou to jen škůdci, ale například i někteří pavouci.

Další díly výstavy: